Historie zelené střechy

Může se zdát, že zelená střecha je módou posledních let. Ve skutečnosti tomu ovšem tak není. Zelené střechy totiž už lidskou historii provázejí tisíce let. Konkrétně zná lidstvo zelené střechy už asi 3 tisíce let, kdy z Afriky přišli do Středomoří Féničané a začali kolonizovat pobřeží Pyrenejského a Apeninského poloostrova.

Už naši předkové totiž věděli, že střecha porostlá vegetací vykazuje vynikající izolační vlastnosti. Toho si ostatně později všimni také obyvatelé Skandinávie, Islandu nebo Kanady, kteří tak svá obydlí chránili vůči nepříznivým klimatickým podmínkám. Vraťme se ale k počátkům zelených střech.

Div světa se zelenou střechou

Za těmi musíme zavítat až k místu zrození lidské civilizace – to starověké Mezopotámie. Vykopávky starověkých reliktů totiž odhalily reliéfy, staveb se zelenými terasami na střechách. Proto víme, že i obyvatelé dávné Mezopotámie si v 7. až 8. století před naším letopočtem zkrášlovali střechy zelení. Ta navíc obydlí izolovala od pouštního žáru. Fascinující je, že i v této době měly střechy vlastní zavlažovací systém.

Příkladem zelené střechy je ostatně jedna z nejznámějších staveb lidstva. Řeč je o visutých zahradách, které podle legendy nechala postavit královna Semiramis. Královně se údajně stýskalo po přírodě, a proto její poddaní v blízkosti jejího paláce postavili tyto velkolepé zahrady. Řekové tuto stavbu označili za jeden z divů světa. Existence této stavby není nezvratně dokázána, zmínky o ní se však objevují v mnoha historických pramenech.

Zelené střechy naštěstí s pádem Mezopotámie nezanikly. Naopak je za své vzali starověcí Řekové a Římané. Pro Římany znamenala zelená střecha osázená ovocnými stromy a symbol bohatství. Proto byly součástí většiny honosných paláců a sloužili k odpočinku šlechtě. Italové si zarostlé střechy oblíbily také v období středověku.

Seveřané mysleli na funkčnost

Další pomyslnou větev rozvoje zelených střech představují severní, zejména Skandinávské země. I zde se totiž staly častou součástí obydlí. Na rozdíl od staveb v klimaticky příznivé Itálii, však na severu nesloužily k okrase, ale k izolaci. Lidé si proto své skromné příbytky pokrývali drny trávy, které zvyšovaly izolační vlastnosti stavby. Střecha také lépe odolávala nepříznivým povětrnostním vlivům.

Například tradiční islandská zelená střecha je tvořena až třemi vrstvami rašelinových koberců, které jsou uloženy na suchých větvích potažených trávou. Skandinávci zase zeminu kladli na vrstvu březové kůry.

Boom zelených střech přinesl rok 1867, kdy lidstvo začalo objevovat železobeton. Ten totiž vyřešil statické problémy spojené s vyšší hmotností střech, které nesly tíhu hlíny a vegetace. Také proto se zelené střechy začaly s příchodem 20. století stávat součástí urbanistických koncepcí. Šlo o způsob, jak v rychle rostoucích městech ponechat alespoň část zeleně. Už předváleční architekti začali v souvislosti se zelenými střechami poukazovat na ekonomický, ale také ekologický aspekt.

Zelené střechy v Česku

Stavby s ozeleněnou střechou najdeme také v České republice. Střešní zahradu má například jižní průčelí zámku Konopiště nebo střecha konírny zámku v Lipníku nad Bečvou. Tato byla založena v roce 1911 a od roku 1948 byla proměněna za účelem pěstování ovoce a zeleniny. Dnes už však tato zelená střecha opět plní okrasnou funkci. Rozvoje zelených střech se české stavitelství dočkali zejména po roce 1989. Zelenou střechu má například Hotel Praha, budova ČSOB v pražských Radlicích nebo Centrum Nový Smíchov.